Motto:   Kde jsme se narodili,
              tam my i žijeme…

V pátek 10. června 2005 jsem si na Letišti Praha-Ruzyně potřásl tlapou s přáteli a v 10:00 hod. nasedl do letadla Fokker 70 společnosti Malev let MA 821 směr Budapešť. Let trval hodinu a tranzit na budapešťském letišti proběhl bez problémů. Krátce před 13:00 hod. odstartovalo letadlo Boeing 737–600 společnosti Malev let MA 130 z budapešťského letiště směr Oděsa. Očekával jsem poloprázdné letadlo, ale skutečnost předčila mé odhady. Letadlo bylo plné. Zadní část, kde jsem seděl, hučela všemi jazyky kromě ruštiny a ukrajinštiny. To mě velmi překvapilo. Vedle mě seděl Švýcar ze Ženevy, oblečen od hlavy až k patě věcmi od Versace, a z rozhovoru jsem pochopil, že je skautem vyslaným na černomořské pobřeží k prohlídce hotelů a pobřeží. Na můj, jak jsem později pochopil, vcelku hloupý dotaz proč tam letí, se na mě podíval lehce udiveným pohledem a pak mě přes půl hodiny anglicko – ruskou mluvou vysvětloval, že černomořské pobřeží je přece velmi podobné francouzské riviéře, jen je velmi výrazně levnější. Od mých sousedů po pravé ruce jsem pochopil, že se jedná o dvoučlennou inspekci společnosti Mercedes Benz, kteří jedou do Oděsy prověřit fungování nového servisu pro vozidla Mercedes Benz. Oblačnost během letu na východ pomalu mizela, a mně se obavy pomalu přeměňovaly v napjaté očekávání věcí příštích.  

Po půldruhé hodině letoun začal klesat, a já jsem neodolal vyhlížení z okénka boeingu. Místo očekávané stepi se objevily geometrické tvary obdělávaných polí. Přistání a rolování na oděském letišti zvládl pilot maďarské společnosti na jedničku a Oděsa nás přivítala sluníčkem a modrou oblohou. Po odvozu letištním autobusem k odbavení jsem se vrátil o několik let zpět. V první řadě Vás čeká vyplnění registrační karty s uvedením osobních dat, místa kde se budete zdržovat a dne, kdy se budete vracet. Je to podobné, jako když cestujete do Tuniska, Izraele nebo V. Británie. Po pasové kontrole projdete bezpečnostní zónou a nastoupí celní odbavení s dotazy, které mne nepřekvapily. Dotazy proč jedete do Ukrajiny, co vezete, co máte k proclení a zda vaše hotovost nepřesahuje 1.000,- USD nemohou překvapit. A pokud vezete větší hotovost, nezbývá vám nic jiného, než vyplnit celní deklaraci a pečlivě uschovat pro den odletu. Poslední dotaz byl zodpovězen, celník popřál příjemný pobyt a já jsem prošel prosklenými dveřmi do davu čekajících lidiček na své známé.

V davu mě odchytil Alexandr Kozlov, vicepresident klubu, který na mě čekal s překladatelkou. Po odvezení do hotelu a ubytování jsme potom pokračovali do Dvorce studentů, kde se konala výstava klubu. Zde jsem se setkal jak s presidentem klubu Sergejem Kalandyrcevem, tak i ostatními členy jejich klubu.  

Výstava měla základ v akváriích tří rozměrů, které navzájem do sebe zapadaly tak, že jejich následná demontáž a zabalení k transportu bylo velmi rychlé a bezpečné. V tomto ohledu by se mohly učit všechny evropské kluby. Výstavní akvária byla ve dvou řadách, celkem bylo vystavováno 145 kolekcí v 5 kategoriích.

V 1. kategorii Aphyosemion se představilo 33 kolekcí v 13 druzích. Druhy A. australe, bivitattum, gabunense, hera, poliaki Mile 29, striatum tvořily 21 kolekcí, tj. 2/3 vystavovaných kolekcí!  V 2. kategorii Aplocheilus – Epiplatys se představilo 16 kolekcí, které tvořily především druhy A. lineatus, E. grahami, sexfasciatus a dageti (celkem 11 kolekcí). Ve 3 kategorii Fundulopanchax v 33 kolekcí bylo možné nalézt druhy Fp. amieti, filamentosum, gardneri, marmoratum, scheeli, sjoestedti a walkeri. Nejpočetnější a nejbohatší byla 4. kategorie Nothobranchius, kde ze 48 kolekcí bylo skutečně z čeho vybírat a na co se dívat! Druhy jako N. albimarginatus, annectens, furzeri, fuscotaeniatus, janpapi, kafuensis (Kayuni, Mambova, Nega Nega), kirki, lourensi, melanospilus, neumanni, orthonotus a sp. Itigi potěšily oko i duši halančíkáře vedle běžných druhů nothobranchiů.

Překvapením pak pro mě bylo, že mezi vystavovanými druhy byly přírodní odchyty z rusko-bulharské expedice Tanzanie 2005. Těchto kolekcí jsem napočítal pět – annectens, janpapi, korthausae, melanospilus a neumanni. V poslední 5. kategorii Ostatních pak bylo představeno 15 kolekcí, druhy F. cingulatus, R. amphoreus, magdalenae, xiphidius, S. constanciae, perpendicularis, N. whitei a J. floridae.

Kolekce byly řazeny podle kategorií, s abecedním umístěním druhů. Výsledková listina pak byla soupisem vystavovaných druhů, nikoliv hodnocení ryb, neboť tato výstava nebyla vedena jako soutěžní výstava.

Vlastní výstava byla doplněna soutěží malých akvárií, a prodejními místy pro prodejce techniky, krmiva a ostatních věcí pro sladkovodní a mořská akvária. Páteční den pomalu končil a já jsem s doprovodem vyrazil do oděských ulic. 

V Oděse vás překvapí široké ulice. Pokud říkám široké ulice, mám tím na mysli tři jízdné pruhy, odstavně-parkovací pruhy v každém směru nebo po obou stranách, pruhy zeleně a chodníky. Oděské bloky domů jsou postaveny do pravidelných bloků, kdy ulice jsou orientovány podle převažujících směrů větrů od moře. Většina ulic je jednosměrných, což ulehčuje městské dopravě. Není zde žádnou zvláštností vidět vedle sebe starého žigulíka a nové BMW 5. Centrum Oděsy je opraveno, a naleznete zde obchody většiny světových značek, jako je McDonalds, Ricoh, Raiffaisen atd. Silně to připomíná dobu u nás počátkem 90. let.  Vlastní noční život Oděsy je velmi rušný, a přitom bezpečný. Nezažil jsem za celou dobu mého pobytu jeden jediný problém z hlediska bezpečnosti. Neviděl jsem jeden jediný problém, nezažil jsem, že by mě někdo zastavil či oslovil. Pravdou je, že k bezpečnosti přispívá počet příslušníků milice v ulicích a v centru Oděsy zvlášť.

Centrum Oděsy tvoří Řecké náměstí s Řeckým domem, což je velmi moderní administrativně – obchodní budova. Zde do této budovy mě následně v dalších dnech zavedly mé pracovní povinnosti, a musím říci, že obdobnou budovu bychom u nás velmi těžko hledali. Patra tvoří kanceláře, přízemí a nižší patra pak obchodní zóna. V prvním podzemním podlaží pak naleznete supermarket a restauraci. Restaurace je dílem samoobslužná, s několika sály zařízenými v jednotlivých historických etapách. Sály zařízené z leninské doby, z předrevoluční doby či sál inspirovaný budoucností jsou doplněny plochými televizemi, kde můžete sledovat lokální program. Velmi dobře a velmi levně se zde můžete najíst. Polévka Boršč, kuřecí řízek, brambory, zeleninový salát, džus, káva a medovník stojí 23 hřiven. (1 USD = 5 hřiven, tj. 1 hřivna cca 5,- Kč). Vzhledem k tomu, že restaurace otevírala v 09,00 hod. a byla pouhých 6 minut chůze od mého hotelu, dával jsem přednost této pohodě před přeci jenom trochu nudnější snídaní v hotelu. Nejsem vybíravý, ale každý den byla v hotelu stejná snídaně. Sklenička džusu, káva nebo čaj, obložený talíř s třemi kousky sýra a třemi kousky salámu, máslo, a poté v druhém chodu dvě volská oka na slanině. 

Dobré jídlo dostane i v ostatních restauracích, a vím, o čem mluvím. Osobně jsem vyzkoušel další 4 restaurace. U velmi četných stánků v ulicích pak bez problémů dostanete rychlé občerstvení, za 0,80 hřiven vám prodají kávu nebo čaj, za 2 hřivny coca – colu či jiný nápoj od této firmy, od 3 do 8 hřiven koupíte jakékoliv cigarety. Nadnárodní koncerny jako Phillip Morris nebo Coca–cola totiž dorazily i sem.

V Oděse máte možnost vidět téměř na každém kroku památky a pomníky. A to pomníky téměř všemu a všem. Pomník Puškina najdete na jednom konci Přímořském bulváru u budovy oděského magistrátu, na druhém konci tohoto bulváru, který tvoří kolonáda a hotely s 5 hvězdami, naleznete pomník zakladateli Oděsy Lordu Dukovi. Naleznete zde pomníky z doby před revolucí v roce 1917, sovětské i postsovětské doby. A oděsané jsou hrdi na to, že mají tolik pomníků, a že si je uchovali. Jediný památník, který ztratili, je památník carevny Jekatěriny II., který byl zničen v roce 1917. Jenom památníků k Velké vlastenecké válce jsem zaregistroval tři: památník městu hrdina, památník rodilým oděsanům – hrdinům sovětského svazu a památník padlým námořníkům. A možná je jich ještě víc. A pro nás vcelku zajímavý úkaz, nikdo je neodstranil ani neodstraňuje. O památkách by se dalo napsat ještě více, např. archeologické muzeum s expozicí skýtského zlata stojí za zhlédnutí.

Když jsem se vrátil před půlnocí na hotelový pokoj a osprchoval se, nechtělo se mi spát. Ze zvyku jsem šáhl po ovládači televize a zapnul ji. Výsledek byl pro mě překvapením. Procházel jsem 21 televizních programů. Nevím, jestli se jednalo o kabelovou televizi či satelitní, ale neodolal jsem. Je trochu nezvyklé (a přiznám se i trochu srandovní) dívat se na televizi a sledovat například reklamy, které známe z naší televize, namluvené zdejším jazykem. Z programové nabídky mě překvapila názorová otevřenost. Neodolal jsem sledovat pořady o době roku 1930 – 1941, o stalinské likvidaci literární elity, včetně polemiky na téma knihy Suvorova: Všechno bylo jinak. Dvojdílný pořad Poslední den míru pojednával o otázce, jestli se Stalin chystal přepadnout v roce 1941 Německo a jestli nebyl „předběhnut“ o pár dní či týdnů. Zajímavé a k zamyšlení.  

V sobotu ránu jsem po snídani vyrazil na výstavu. Překvapili mě čisté a uklizené ulice. Nevím, kdy je uklízeli, ale po papírech a zbytkách cigaret nebyla ani stopa. Výstava byla otevřena pro veřejnost a výstavní místnost tak o velikosti 15x50 metrů byla plná lidí. V průběhu výstavy dorazili štáby tří televizí a jednoho rozhlasu, aby natočily reportáže.

Odpoledne pak začal pracovní čas. Úvodem se probírali klubové záležitosti, a byl jsem dotazován na mnoho věcí, jak to děláme my. Není důležité, jaká diskuze probíhala a jaké klubové závěry byly přijaty, to je věcí zdejšího klubu (a nesluší se o nich hovořit…). Kdo zažil konec 80. let na brněnské přehradě při setkání KCHH, tak si dovede představit, o čem všem mohla být řeč. Pro mě bylo důležité, že když jsem jim odpovídal na dotazy, jak některé věci dělají v různých evropských klubech, vedení klubu a jeho členové se snažili v rámci diskuze vybrat to nejpřijatelnější pro svůj klub s ohledem na místní podmínky. A že to někdy jsou místní podmínky. Na klubové setkání se sjeli ze všech koutů. Z Charkova se jede půl dne vlakem, z Moskvy víc jak celý den, z Chabarovska se jede vlakem týden, pokud nezvolíte 9 hodinový let do Moskvy a pak pokračujete do Oděsy. A představte si, jedou! Jedou s očekáváním – tak jak jsme jezdili i my do Brna – jestli se jim nepodaří nějakou tu šupinku halančíka vzít domů. Při rozhovorech s členy klubu mě pak překvapil Evgenij Duškin z Charkova. Při rozhovoru o všem mi řekl větu, kterou jsem dal do motta tohoto článku. Výrok, který pro mnohé bude nesrozumitelný, pro jiné výrok s hlubší myšlenkou.

Potom následovaly přednášky. Přednášky byly dvě, a obě byly vynikající. Nejdříve Oleg Nikolajevič Junčis, kandidát věd, měl přednášku o nemocech akvarijních ryb. Tato přednáška pak byla v následující dni doplněna o praktickou ukázku v pěstírně Jurije Karavanského, včetně práce s mikroskopem. Poté Sergej Torgašev, účastník Rusko-Bulharské expedice Tanzanie 2005, za pomoci fotografií a dalšího účastníka expedice Konstantina Šidlovského měl přednášku o této expedici. Sobotní večer pak byl zakončen v restauraci na pobřeží moře společným posezením.   

Nedělní dopoledne bylo vyplněno vedle drobného deště návštěvou Starokonného rinku. Prostředí hodně připomíná naší holešovickou tržnici. Stánky prodejců, volný prodej krmiva, spousta akvaristické literatury, prodej akvarijních ryb a rostlin. V mírném údivu jsem na tržnici objevil u jednoho stánku k prodeji dvě ryby Arowana o velikosti cca 30 – 40 cm. Nedělní odpoledne pak skončilo klubovým sezením a následnou dražbou vystavovaných ryb. Likvidace výstavních prostor pak proběhla během několika hodin.

V následující den jsem se věnoval své práci, a také procházel městem. Objevil jsem při tom paradoxy, které mi připomněli výrok jednoho z mých bývalých spolužáků, že je to země neomezených možností a nemožných omezení. Při procházce městem jsem vyfotil téměř vše, i to, u čehož jsem měl pochybnosti, zda mohu. Když jsem ale vešel do Dětského domu (asi tak 5x větší než Sparkys na pěší zóně v Praze) a viděl jsem věci pro děti od 14 světových firem, chtěl jsem to vyfotit. Jen jsem vyndal fotoaparát, už u mě byla ochranka s upozorněním, že focení je zakázáno. Stejnou zkušenost jsem pak měl při snaze vyfotit filmaře při natáčení scény nebo při snaze vyfotit interiér Řeckého domu. Nepochopil jsem to, ale respektoval. Inu jiná země jiný mrav. Nelze se nezmínit o Mořském nádraží, ze kterého odjíždějí osobní lodě stejně jako u nás autobusy nebo vlaky z nádraží. U tohoto nádraží stojí jeden z lepších hotelů, hotel Oděsa, blízko přístaviště jachet z celého světa. Zaregistroval jsem zde vlajky Řecka, Malty, Austrálie, Itálie, či Velké Británie. Z přístaviště je pak nádherný pohled na proslulé „potěmkinovy schody“. Den před mým odjezdem Oděsa přivítala našeho presidenta a neuniklo to pozornosti místních lidí. Zde se projevil naturel místních lidí. Oděsané hovoří dialektem, který je nezaměnitelný. Když jsem se v obchodě na něco ptal, na ulici se ptal na směr cesty nebo v restauraci objednával jídlo, všiml jsem si, že jejich ochota nebyla příliš velká. Později jsem byl upozorněn, abych použil občas český výraz. A měl jsem úspěch! V okamžiku, kdy místní zaregistroval, že nejsem „ruskij“, se jejich přístup a ochota výrazně měnili.

V den odjezdu mě vedení klubu odvezlo na letiště, a po trojí bezpečnostní kontrole jsem byl odbaven. Letoun Boeing 737–600 společnosti Malev odstartoval kolem presidentského letounu naší vládní letky a nabral směr Budapešť. Krátce po startu to s námi několikrát houplo. Nevím, jestli to měl být nakopnutí, nebo se s námi Oděsa loučila hoblem. A tak nebýt výrazného zpoždění letu z Budapešti do Prahy bych mohl říct, že let byl normální.  

Pokud mohu vyslovit svůj názor, pak výstava SKLIK byla zvládnuta po organizační stránce perfektně, k dispozici byla výstavní listina, stejně tak se povedl organizátorům i doprovodný program. Členové klubu mají neskutečný entuziasmus k vlastní činnosti, klub má potencionál růstu a členové, jak jsem viděl na výstavě jejich ryby, jsou dobří akvaristi. To, s čím se potýkají, je druhová chudost. Tento stav my velmi dobře známe, před dvěma lety jsme v něm také byli. Jestli někdo má možnost překlenout tuto propast a vybudovat most mezi tímto klubem a evropskými kluby, tak jsme to my a nikdo jiný. Město Oděsa pak mile překvapilo Nejen architekturou a památkami, ale i svojí úrovní. Na každém kroku je vidět, jak se pomalu krok za krokem Oděsa proměňuje k lepšímu. V každém případě stálo za to přijet do Oděsy, jak z pracovních důvodů, tak z důvodů návštěvy této výstavy.