Každý, kdo má doma akvárium, zná pojmy jako tetry, parmičky, labyrintky, sumečci, živorodky, terčovci, cichlidy, ad., ale když se řekne halančík, málokterý akvarista přesně ví, o jakých rybkách se mluví. A přitom se jedná o jedny z nejkrásnějších a nejbarevnějších akvarijních ryb.

Je to o to více překvapující vzhledem k tomu, že naši otcové a dědové halančíky nejen dobře znali, ale rybky této skupiny měly velmi často své zastoupení v domácích akváriích. Naši předci používali pro halančíky označení fundul, později se objevily i názvy pro jejich jednotlivé rody, např. štičky, vějířovky, halančíkovci apod.  Bohužel, před mnoha lety se vžily také do povědomí akvaristické veřejnosti zavádějící a nepravdivé informace o halančících, o jejich krátkověkosti, obtížnosti chovu a zvlášt odchovu do takového rozsahu, že se tyto „zaručené informace“ staly bájemi a pověstmi naší akvaristiky.

V zahraniční akvaristice se používá pro halančíky anglický termín „killifish“, který vznikl zkomolením od holandských přistěhovalců, kteří pod označením „kilvissen“ označovali malé, drobné a nelovné ryby pocházející z močálovitých brakických vod na východním pobřeží severní Ameriky, v okolí New Yorku.

Halančíky dnes systematicky členíme /Eschmeyer, 2000/ do 2 řádů, 9 čeledí, 10 podčeledí a 69 rodů. Počet jejich druhů a poddruhů pak převyšuje 700. Toto číslo každým rokem kolísá. V tropech a subtropech celého světa, zejména v Africe, jsou každým rokem nalezeny nové druhy. Dochází však i k tomu, že ztrátou životního prostředí, především ničením tropických deštných lesů, některé druhy z přírody zmizí. Příkladem je jihoamerický anuální druh Simpsonichthys constanciae, který žil na území dnešní ho hlavního města Brazílie a dnes přežívá jen v akvarijních chovech. Svoji roli zde také sehrávají časté revize systematického uspořádání této velmi variabilní skupiny ryb.

Halančíci kromě Austrálie obývají všechny světadíly. V jižní části Severní Ameriky můžeme najít například rody Fundulus, Lucania a Jordanella, ve Střední a Jižní Americe žije zejména rod Rivulus, či bývalý rod Cynolebias (dnes 6 nových rodů), v Asii převládá rod Aplocheilus, v Evroasijské části najdeme rody Valencia a Lebias. V Africe, která má nejpočetnější zastoupení, nalezneme především rody Aphyosemion a Epiplatys (západní a střední část Afriky), a rod Nothobranchius (východní Afriky).

 V přírodě halančíky nalezneme jak ve stojatých vodách louží, tůní, napajedel či močálů, tak v tekoucích vodách potoků a říček. V převážné části se jedná o nevysychající vody, kdy se dospělé rybky třou do rostlin nebo podloží, kde také dochází k vývoji jiker, líhnutí plůdku a dorůstání potěru. Mezi tyto halančíky, které nazýváme neanuální halančíci, patří veřejnosti známé druhy např. Aphyosemion australe, Fundulopanchax (dříve Aphyosemion) scheeli nebo Jordanella floridae. V menší části se jedná o vysychající vody, kdy životní cyklus těchto halančíků, které nazýváme anuální halančíci, je závislý na období dešťů a sucha. Dospělé rybky se vytírají do dna, při současném úplném či částečném vysychání těchto lokalit. Dospělé rybky zahynou nebo se stanou potravou brodivých ptáků nebo predátorů, ale jikry přežívají ve vlhkém prostředí substrátu dna. V této tzv. suché periodě jikry vyčkají období dešťů. S prvními kapkami vody se začne líhnout první potěr a nastává nový životní cyklus.

Domorodci v Africe si nedokázali vysvětlit, jak je možné, že se ve vyschlé tůni při příchodu dešťů objeví drobné rybky. A tak jediné, pochopitelné vysvětlení domorodců bylo přesvědčení, že se jedná o rybky padající z oblaků spolu s kapkami deště….

K anuálním halančíkům patří druhy např. Fundulopanchax (dříve Aphyosemion) sjoestedti, / halančík – fundul modrý /, vějířovka Austrolebias (dříve Cynolebias) nigripinnis, nebo Nothobranchius rachovii. Výjimečně nalezneme druh, který si uchoval možnost životního cyklu jak anuálních, tak neanuálních halančíků. Tyto halančíky nazýváme jako semianuální halančíky. Typickým zástupcem, který patří mezi nejčastěji chované druhy, je Fundulopanchax (dříve Aphyosemion) gardneri.   

Pravděpodobně z tohoto způsobu rozmnožování vznikly v podvědomí našich akvaristů báje a pověsti o obtížnosti chovu a odchovu halančíků, o krátkověkosti halančíků, o rybkách určených pouze pro úzce specializované chovatele. Báje byly také umocněny od 70. let minulého století nedostupností halančíků nejen u chovatelů, ale i v prodejnách Zverimexu. Vzpomínám si, jak jsem jako kluk školou povinný poprvé viděl halančíky v akváriu otce mého kamaráda. Až tehdy jsem na vlastní oči viděl rybky druhu Aphyosemion australe, s jejich nezaměnitelnými bílými konečky nepárových ploutví.  Má tehdejší snaha o získání halančíků byla úspěšná občas, když jsem přijel do Prahy a mé kroky zamířily do prodejny Zverimexu ve Spálené ulici. V té době se na trhu daly sehnat většinou pouze druhy Aphyosemion gardneri a Aphyosemion australe.

Vlastní chov a odchov halančíků v akvarijních podmínkách není obtížný. Neanuální halančíci jsou většinou mírné, společenské rybky, hodící se do společných nádrží, kdy například rybky rodu Epiplatys a Aplocheilus převážně žijí u hladiny. Vzhledem k rozmnožování, kdy se vytírají do jemných rostlin, do mopu nebo do dna, se jejich chov a odchov příliš neliší od chovu a rozmnožování jiných akvarijních rybek (např. kardinálky, neonky, apod.) Vývoj jiker trvá podle druhu halančíka a teploty vody od 12 do 22 dní. Tak jako i u jiných akvarijních ryb, najdeme druhy snadněji chovatelné, stejně jako obtížněji chovatelné. Mezi velmi snadno chovatelné druhy, vhodné i do společenských nádrží, lze zařadit Aphyosemion australe, včetně akvarijní oranžové formy (dříve označované jako Aphyosemion australe hjerreseni), Aphyosemion striatum, Aphyosemion ahli, Fundulopanchax gardneri, Fundulopanchax scheeli, Fundulopanchax marmoratus, Epiplatys dageti, Epiplatys chaperi nebo Aplocheilus lineatus.     

Chov anuálních halančíků a odchov také nevyžaduje přílišnou složitost. Do akvária s chovnou skupinou halančíků (obvykle pár nebo trio 1 sameček a 2 samičky – u některých druhů se doporučuje nasadit do tření větší chovnou skupinu, 4 – 6 samců a 6 – 10 samic) vložíme misku s propranou rašelinou nebo s kokosovou drtí. Někdy je vhodnější do misky udělat otvory o průměru několika centimetrů a na misku použít víko. Touto miskou zabráníme rozházení rašeliny po celém akváriu. Rybky si po krátké době naučí vplouvat do těchto třecích nádob. Po asi dvou týdnech misku s rašelinou vyndáme z akvária, rašelinu slijeme přes sítku a vlhkou – ne mokrou – uložíme do plastikového sáčku. Po několika týdnech či měsících, což záleží na teplotě uložení a druhu, rašelinu vysypeme do prázdného akvária, zalijeme odstátou chladnější vodou na výšku vodního sloupce od 2 cm do 8 cm. K líhnutí potěru dochází po několika hodinách. Mezi snadno chovatelné druhy můžeme řadit Fundulopanchax filamentosum, krásnou černou vějířovku Austrolebias (dříve Cynolebias) nigripinnis, Nematolebias (dříve Cynolebias) whitei, Nothobranchius guentheri (ve všech barevných formách), Nothobranchius foerschi, Nothobranchius albimarginatus nebo Nothobranchius patrizii.

Chov anuálních halančíků sebou nese i kouzlo, které chovatelé ostatních akvarijních ryb nikdy nepoznali. A tím je způsob transportu. Vedle obvyklého způsobu transportu akvarijních ryb, kdy halančíci nejsou nároční na přepravu, patří u halančíkářů mezi obvyklou přepravu zasílání jiker poštou. Do transportní obálky nebo krabičky chovatel vloží rašelinu s jikrami, označí druh, dobu výtěru, dobu předpokládaného zalití a takto ji zašle jinému chovateli. Toto je způsob dopravy jiker, když je vydražíte na mezinárodní internetové aukci (aquabid.com) Chov anuálních halančíků plně vyhovuje také pracovnímu vytížení chovatele nebo řeší problém s delší dovolenou či nepřítomností chovatele doma. Není neobvyklé, když v období dovolených se vyprázdní akvária, a rašelina s jikrami se zalije až po návratu z cest. Toto umožňuje určité „naprogramování“ jiker na dobu zalití. Např. u Nothobranchius foerschi je prakticky ověřeno, že rašelinu s jikrami můžete zalít při uschování v prostředí 26 °C po 6 týdnech, stejně tak jako při uschování v prostředí 22 °C po 4 měsících. Dobu vývoje jiker tak může chovatel sám ovlivnit podle svých potřeb. Vedle tohoto efektu sama příroda „naprogramovala“ jikry tak, aby se část z nich mohla líhnout s časovým odstupem. Příroda se tak pojistila pro případy, kdy příchod období dešťů se opozdil. Tento efekt se nazývá diapauza a je velmi dobře popsána se všemi okolnostmi, které je ovlivňují v odborné halančíkářské literatuře.

 Obecně lze uvést, že halančíci nemají zvláštní nároky na kvalitu vody, velikost a zařízení chovného akvária, ani na podávanou potravu. I zde však platí, že dostatečná velikost vhodně zařízeného akvária, zajištěná výměna vody a pestrá nejlépe živá potrava dávají základ dobrým chovatelským výsledkům. 

Snaha o chov halančíků, o získání nového chovného materiálu a nových druhů, vedla v roce 1986 k založení specializovaného Českého Klubu Chovatelů Halančíků, který ani po roce 1990 fakticky nepřerušil svoji činnost. Halančíci jsou za hranicemi ČR velmi oblíbené rybky, na jejichž chov se plně nebo částečně specializuje mnoho akvaristů, kteří se sdružují do halančíkařských klubů. V Evropě naleznete halančíkářské kluby v Portugalsku, ve Francii, v Itálii, v Holandsku, po dvou klubech mají v Belgii a ve Španělsku. V Dánsku, Norsku, Švédsku a Finsku jsou chovatelé sdruženi ve Skandinávském klubu.  Mezi nejstarší kluby pak patří British Killifish Association, mezi největší kluby v Evropě patří s více jak 1000 členy Deutsche Killifish Gemeinschaft. V současné době působí v ČR Česká halančíkářská společnost (ČHS). Tato společnost stála také u organizování historicky 1. mezinárodní výstavy halančíků v prostorách Botanické zahrady UK Praha Na Slupi v roce 2004, kde se od té doby každý rok pořádají výstavy halančíků.

Použitá literatura:

Vítek J., Kadlec J.: Halančíci – biologie, chov, přehled druhů, Svět křídel 2001

Zukal R.: Akvarijní ryby, Svépomoc, Praha 1976